Když nic nejde doprava, jdi doleva..

Začátkem roku jsem realizovala poměrně náročný trénink „Jak zvládat změny“ v subjektu, který čeká skutečně zásadní změna. Samozřejmě, že jsme se dostali až obavám z negativních scénářů. Objevoval se strach pramenící z nejistoty, strach ze ztráty základních jistot, strach z vlastního neúspěchu.

Negativní věci řešíme ve větší či menší míře všichni. Málokdo je zvládá s lehkostí, často je popíráme, často propadáme beznaději dříve, než je skutečně důvod, nevidíme to světlo na konci tunelu. Rady typu „hledej na tom to pozitivní“ jsou účinné asi jako náplast na zlomeninu, zvlášť pokud vám to řekne někdo, kdo nic podobného nezažil. A přesto je to ta nejlepší cesta, jak změnit směr cesty, z prudkého pohybu dolů na ten nahoru.

Nedaří se vám? Máte pocit, že váš život je šňůra samých proher a nezdarů? Uklidním vás, jste na nejlepší cestě k něčemu velkému. Důležité je, včas se „poučit“, rozhodnout se a vydat se jiným směrem. Slovy klasika „abys uspěl, musíš stokrát selhat“. Průsery jsou solí života, kdyby šlo všechno hladce, nuda by vládla světu. (Koneckonců, koho by bavilo dívat se dvě hodiny na Old Shatterhanda a Vinnetoua, jak se kochají Plitvickými jezery 😊 ) Velké příběhy jsou často nejprve příběhy velkých nezdarů. Kdo má od malička cestičku umetenou, může zakopnout o první nerovnost. Kdo si musel cestu proklestit, překoná i propast. Navíc se cestou dolů vytříbí vztahy, zůstanou jen ty, co zůstat mají. Cestou ke dnu přestanete lpět na věcech, které jsou možná příjemné, ale absolutně zbytečné a někdy i škodlivé.

Jak říká psychiatr Cyril Höschl: „Nepříjemný prožitek zvýší naši psychickou odolnost, podobně jako sprchování studenou vodou posílí naši odolnost vůči chladu. Na slabší trauma tedy můžeme pohlížet jako na pozitivní událost, která nám v dlouhodobé perspektivě pomůže zvládat životní trable. A protože život není procházka rozkvetlou zahradou, je třeba být, co nejodolnější.“ (Já vím Ivana Pechová, zní mi v hlavě tvoje „ale ku..va, kdo to má všechno vydržet“.) Ti, kdo pracují s lidmi mají díky negativním prožitkům daleko větší míru empatie, jejich autenticita je pak přínosná pro to, aby druhý viděl a přijal i zdánlivě nemožné rady. Jen se musíme holt víc hlídat. Uklidňuje mě to, že třeba i Jan MÜhlfeit ležel půlroku v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Lehce rozeznáte kouče „načteného“ od „prožitého“.

Vypadá to, že když je zle, automaticky přijde to dobré. Tak to ale nefunguje, je třeba se zastavit, uvědomit si svou hodnotu, říct si, kam se chci dostat a vydat se na cestu, která je cíl. Pokud to neuděláme, noříme se stále hloub, začínáme zodpovědnost předávat na druhé a než bychom metr popoběhli, čekáme na pečeného holuba.

Netřeba číst knihy v sekci motivace, stačí se podívat na jména úspěšných. Vždycky něco najdete. Například v životopise Steva Jobse, kde uvádí, že život mu určily tři velké průšvihy: vyhození ze školy = konečně se naučil to, co ho zajímalo, vyhození z firmy = postavil dvě úspěšné, rakovina slinivky = začal uvažovat o tom, jestli to, co každý den dělá, mu za to stojí.. Mimochodem – co jste dělali poslední hodinu? 😊